Přibyli jsme do Nového Zélandu letištěm v největším městě Aucklandu. Už
přílet vypadal nadějně, zeleno, zeleno, krásné domečky a tmavé, alespoň na
první pohled krásné silnice. K silnicím se dostanu později. Auckland má 1,2
milionu obyvatel a je největším polynéským městem na světě,
Zvlášť když nájezdníci z Evropy měli nejenom muškety ale i
fištróny. A tak jednotlivým kmenům postupně dávali palné zbraně asi za smlouvu
o koupi území, což asi Maoři těžko chápali, protože neměli žádného notáře.
Důvod byl zřejmě podobný jako v Americe u Indiánů, aby se kmeny pobily navzájem
a nebylo tolik práce.
Třešničkou na
dortu je, nyní v muzeu Te papa, slavnostně vyvěšená zvětšená, smlouva z
Waitangi, která vévodí celé oficiální Maorské historii překládané bělochy. Smlouva je ale většinou něco za něco. Co
Anglie za předání země Maorům nabídla ? No, nevím jak to říct. Řeknu to opatrně, jen to, že je nechají na
pokoji. A tak se stalo. Nevíme ale vlastně
ani jak to ve skutečnosti probíhalo,
protože dějiny píšou vítězové.
No to jen taková malá vsuvka ale my už jsme v Aucklandu a
vlastně musím dál další vsuvku, severně je vesnice Puhoi, kde se usadili
českoněmečtí přistěhovalci z oblasti Plzeňska. To vzniklo tak, že jeden Plzeňák
sloužil na anglické lodi, napsal o tom sestře do Stodu u Plzně a ta
zorganizovala několik rodin, které se na druhý konec světa vydaly. Situace na
místě vypadala trochu jinak než si představovali ale tak to často chodí.
Každopádně v Puhoi je museum českých přistěhovalců a především tam žijí potomci
českých přistěhovalců.
A Auckland to je přístav velkých ale i malých lodí. Každý 4.
Aucklanďan má loď. Je to město na několika sopkách. Na jednu Mt. Eden jsme
vyjeli resp. vyšli po schodech s jedné ulice ve vilové čtvrti. Je zde krásný
výhled na město s nejvyšší vyhlídkovou věží na Jižní polokouli Sky tower / 323
m /, na přístav a okolní kopce - sopky, prý vyhaslé. Hned vedle vyhlídky je
kráter - kaldera po jednom z výbuchů. Ve městě
je vše v klidu, žádné zácpy, spíše venkovský klid. Hlavní aktrakce a ulice s restauracemi a
obchody jsou blízko vyhlídkové věže a pod ní směrem k přístavu. Vše je ale
opravdu velmi blízko.
Dnes je v plánu 500 km na jih. Po 250 km jsme přijeli k
největšímu jezeru Severního ostrova, jezeru Taupo. Z jezera vytéká řeka, nevím, jak se jmenuje,
a tvoří vodopády Huka Falls . Nejsou moc
vysoké, asi 10 m ale je to divočina. Nedaleko jsme viděli i průmyslové využití,
potrubí, které dopravuje páru z podzemí do elektrárny. Tu elektrárnu jsme pak
viděli za další 2 dny, když jsme jeli k Rotorua. U Jezera ve městě Taupo jsme
byli na obědě. Protože v jezeře se ročně vyloví několik desítek tisíc pstruhů,
plánovali jsme rybu tu jsme ale neobjevili a až za 2 dny jsme se na jiném místě
dozvěděli od zaměstnance sádek na chov pstruhů, že pstruzi se v restauracích
nepodávají, protože pokud chcete pstruha, musíte si ho ulovit sami.
To je totiž
hlavní byznys, lov pstruhů v Taupo. To přináší víc peněz než podávání pstruhů v
restauraci. No my jsme měli pizzu a
kebab a pokračovali směr na jih pod jezero do hlavního a nejstaršího národního
parku NP Tongariro. To jsou 3 sopky kolem 3 000 metrů. ale opravdové, činné a
akční. Jenže dnes nebylo počasí .
Lilo a nejen to byla mlha a to nekompromisní.
A tak jsme si dali kávu a pohovořili s personálem luxusního stylového hotelu Chateau
pod horami a pak popojeli dalších asi 6 km do místního lyžařského střediska
Whakapapa . To bylo také v mlze a zde jsme viděli i sníh. Viditelnost byla asi
30 metrů a tak jsme sjeli dolů a dál na jih do Whanganui. To už leží opět u
pobřeží Tasmánského moře.
Další den do Wellingtonu asi 3 hodiny jízdy a protože ve
Wellingtonu není moc co dělat nespěchali
jsme navštívili několik pláží. Černý nafoukaný písek z pláže místní zase
buldozerem zahrnovali zpět a my se chtěli podívat na pláž. Cesta autem tam byla
a nápis Jen pro 4 kolky jsem ignoroval v domnění, že to určitě přehání.
Nepřeháněli Hyundai imax pro 8 lidí se zahrabal a ne a ne vyjet. Ono couvat na
plný plyn moc nejde a otočit taky moc nešlo. Nakonec se to ale podařilo a my
jeli rychle pryč na další pláž.
Ta byla asi o 20 km na jih.
I tady foukal vítr a já měl další příhodu.
Ted odbočím. Podle Guniessovy knihy rekordů má jeden z
novozélandských kopců nejdelší název, na světě.
Popíšu ho zhruba, kopec se jmenuje Kopec kde Takaku muž se velikými
koleny, který jedl kameny, šel z hory nahoru a pak dolů hrál na flétnu své
milé.
No přesně tak to není
ale zhruba.
V tomto stylu jsem si přejmenoval pláž, kde jsem si v tom
obrovském větru odskočil a stál samozřejmě po větru v domnění, že se nemůže nic
stát. Stalo se.
A tak byla pláž přejmenovaná na:
Pláž, kde si veliký
náčelník z Podřipska, který hodinu před tím zapadl do písku, že se nemohl vyhrabat,
nehrál na flétnu své milé, ale vyčůral ve ve větru a počůral si brejle. Mám i
drsnější verzi ale tu nemůžu publikovat.
Wellington hlavní město asi 390 000 obyvatel, přístav,
vyhlídka z kopce Mt Victoria a malé centrum s cca 8 patrovými paneláky s
úředníky. Každá kostka vypadá trochu jinak ale všechny tak trochu stejně. A tak
parlament asi taky těch 8 pater, který je kulatý dost vyčnívá stylem. Ale vlastně
taky zapadá. Má prezdívku Beehive - včelín a možná proto je jednokomorový. Ani
ve včelíně nejsou 2 včelstva. Na nábřeží je Te Papa museum o N. Zélandu o
přírodě, zemi i lidech. Město je tak
nějak normální s restauracemi a pivnicem všeho druhu. Známá je ulice Cuba
street. My byli na steaku s hranolky a
salátem za 12 NZD a pivu / džbánek piva za 8 NZD/.
Ráno vyrážíme zpět na sever krajinou zelených kopců plných
ovcí a krav. Zastavili jsme se u několika vodopádů na trase a viděli i kousek
NP Tongariro, tentokrát z východní strany a šli i kousek jednoho ze dvou
místních nejznámějších trailů - trail Northern passage. Ten celý je kolem 20 km
podél hory Ruapehu a jezer v této sopečné oblasti. Večer jsme se ubytovali u jezera Rotorua ve
městě Rotorua v oblasti Rotorua.
To je
hlavní atrakce Severního ostrova, místo s gejzíry, jezery, bahenními
bazény a dalšími termálními aktivitami. Město Rotorua využilo termální prameny a
vystavěli lázně po vzoru evropské tradice. Jedna lázeňská budova je již jen
muzeum ale připomíná Karlovy Vary. Koupat se ale můžete v okolí v mnoha termálních
jezírkách za cca 15 NZD vstup. My jsme navštívili jedno u termální oblasti Wai-O-Tapu.
Hlavní akci jsme měli další den, návštěva gejzíru Pohutu a
okolích jezírek. Především ale představení Maorů s tancem a zpěvy. Nelétavého
nočního ptáka Kiwi jsme viděli v šeru za sklem, alespoň si myslím, že to
byl Kiwi. Z oblasti Rotorua jsme odpoledne
přejeli zpět na sever do Aucklandu k letišti. Málem bych zapomněl na hlavní
atrakci Nového Zélandu. Viděli jsme jich mnoho přestože za poslední roky se
jejich počet z původních cca 60 milionů zredukoval na 40 milionů. Ano
správně ovce, mnoho ovcí, stovky ovcí po kopcích, miliony ovcí na ostrově.
Pokračování příště.
Ještě k těm silnicím, na první pohled z dálky vypadaly krásně, černě, opraveně. Realita byla vlastně dost podobná nám. Někde výborné a někde to vypadalo, že silničáři neví přesně jak má rovná silnice vypadat. Závěr a první dojmy z N. Zélandu - krása, ovce, krása, ovce a pak ještě 4 x ovce. Jeďte se na Zéland podívat
Komentáře
Okomentovat