Pahrump - Údolí smrti - Mojave - Fresno podzim 2010

Vyjeli jsme klasicky v 8 ráno a za hodinu jsme byli v posledním městě Nevady v Pahrumpu. To je to slavné místo, kde podle filmu Mars útočí přistáli Ufoni.

 

Ufony jsme neviděli ale vzpomněl jsem si na jednu atrakci, kterou měla jedna benzínka a kasíno v jednom. Měli tu živá zvířátka v akváriu živého žraloka.

V Pahrumpu  jsem zažil ještě jednu zajímvavou věc ,  u cesty v naprosté zemi nikoho pod bilboardem stál muž ve stetsonu a s velkou americkou vlajkou na tyči. 

Připadal mi trochu jako z jiného světa a nebylo úplně jasné co chce vyjádřit. Zastavil jsem a přešel k němu abych s ním podiskutoval o Americe, jak je mým zvykem.

 V podstatě jsem ale mluvil jen já a to jen jednu větu něco ve smyslu, zda je spokojen jak to v Americe nyní chodí. Ani jsem nečekal na odpověď protože jsem si všiml, že má u pasu pistoli. Hezky jsem se rozloučil a spěchal do auta.

Pahrump měl v roce 2000  24 000 obyvatel a v roce 2007 již 41 000 obyvatel. Tak si umíte představit, že tady to žije . 

 Ale  pak jsme vyrazili  už směr  Kalifornie a Death Valley. Na trase jsme jen minuli budovu opery na křižovatce Amargosa.Místo je to hezké ale trochu z ruky. Jako kdybyste postavili budovu opery v Krkonoších na Výrovce. Ale ono v dnešní době dotací EU proč ne. 

První zastávka pak byl pohled do údolí z vyhlídky Zabriske point.
Další a hlavní byla ve Furnace Creek - hezký optimistický název Pecní potok.

Zde je hlavní civilizace benzínka, samobsluha, návštěvnické centrum, pošta, hotel, muzeum a nechybí ani golfové hřiště. Teploty jsou tu běžně 35 a my minule zažili i 45 Celsia ve stínu. Tentokrát jsme ale přijeli do neuvěřitelných 18 stupnů Celsia. Pro místní personál to byl opravdu svátek a úředníci z kanceláří vybíhali radostně ven si povídat s jinými úředníky. To není prosím fikce ta kancelář je za restaurací rovně k hotelu a mají na starosti lidské zdroje. Vlastně abych parafrázoval jeden český film. To nejsou žádná fakta to se skutečně stalo.

Návštěvnické centrum kromě malého kina a prodeje suvenýru informuje o zvířatech, která se zde přeci jenom v údolí vyskytují, o geologické historii, o těžbě boraxu, který zde probíhal a o lidech, kteří tudy několikrát, možná omylem putovali do Kalifornie. Jedna žena, když opouštěla se skupinou další osadníků toto údolí, prohlásila . Sbohem údolí smrti. A tím vznikl název.

Údolí smrti je takové nic, které chce ale každý vidět. Nejvíce určitě fascinuje ten název smrt. Zdaleka tu ale nebylo tolik úmrtí kolik si každý představuje. Myslím, že za prodlouženého víkendu zemře na českých silnicích více lidí než kdy zemřelo v tomto údolí.

Projeli jsme okruh Artist Drive, který je odbočka do ještě větší  pustiny a zastavili jsme se na nejnižším místě západní polokoule v místě Badwater -86 metru pod mořskou hladinou. Nápis Sea level je vidět na skále a sůl, ta je tu vidět všude. Badwater je taková louže, která je plněna z okolních hor ale opravdu není k pití.

 Pak už jsme se ale vydali z tohoto slzavého údolí směrem k civilizaci a to do Bakeru, městu u dálnice I-15 mezi Las Vegas a Los Angeles.  Po cestě před Shoshone jsme jako již několikrát před tím potkali žebravého kojota. Stál na silnici abychom ho neminuli. Dostal kousek salámu a jablko aby měl trochu vitamíny. Až pojedete touto trasou asi ho tam taky potkáte. Baker se považuje za bránu do Údolí smrti a tak si stylově postavil, Nyní už digitální, Největší teploměr na světě. Z dálky vypadá jako komín a je vidět minimálně z 10 kilometrů. A ještě jedno nej je v Bakeru, nelepší jahodové koláče na světě. Tak jsme je zkusili, opravdu moc dobré.

Dále jsme pokračovali po dálnici do Barstow, což je dopravní křižovatka kudy vede železnice a především trasa historické silnice z Chicaga do Los Anegeles  ROUTE 66. Zde jsme sjeli z dálnice a vydali se podjíždět přes Mohavskou poušť pohoří Sierra Nevadu do zemědělského kraje Centrálního údolí.

Vlevo jsme po chvili minuli leteckou základnu Edwards kam v případě špatného počasí na Floridě přistávali americké raketoplány. Tak jsme se tam jako zvídaví Češi zastavili najeli

před vrátnici zašli za panem vrátným v uniformě a ten nám řekl ať se otočíme a jedeme pryč. Ještě, že jsme si vyfotili u vjezu ceduli. Dále jsme už pokračovali přes Mojave okolo stromů Joshua Tree do Bakersfieldu.

Joshua Tree to je druh Yuky a na jihu Kalifornie je z nich celý národní park . Nám jich ale dnes stačí jen pár.

V Mojave pak míjíme další vrakoviště letadel a jedeme do hor směr Bakersfield. To je zemědělský kraj, železniční křižovatka a místní farmáři je ještě po večerech přivydělávají těžbou ropy.

Je to také hlavní město country hudby západního pobřeží. Na Nashville to ale nemá. Odtud již jedeme po dálnici 99 naprosto zemědělským krajem Centrálního údolí na sever do Fresna. Toto je oblast práce a tak ve složení obyvatel převládá hispánské obyvatelstvo, které se angažuje v místním zemědělství. Celá tato oblast sadů s ořechy, vinicemi a poli tropickým ovocem je zavlažována kanály ze Sierra Nevady a meliorační firmy tu jsou velmi důležité až zásadní pro rozvoj. Jedna tato firma má u silnice hezký bilboard s nápisem Rain for rent - déšť k pronájmu.

Občas mineme kamion s volně loženými rajčaty to asi vezou k manželce kandidáta na prezidenta Johna Kerryho Tereze Heinz Kerry suroviny na výrobu kečupu. A to už jsme se večer blížili k Fresnu, zemědělskému městu s cca půl milionem obyvatel.
 Pro přiblížení dnešní trasy jsem ji srovnal s Evropou. Jako bychom vyjeli z Berlína prohlédli si Drážďany dále pak Ústí nad Labem  a pak bychom pokračovali přes Prahu a Brno do Ostravy a odtud bychom přejeli na ubytování do Tater, přičemž někde u Ústí nad Labem byste potkali kojota a u Ostravy  by byla letecká základna pro přistání raketoplánů. A ještě jeden dodatek na který jsem narazil na internetu. Muž s vlajkou v Pahrumpu se jmenuje Ray Mielzynski a ta pistole je opravdu ostře nabitá. A příště se asi zase stavím na pokec.